Magdaléna Platzová: Spisovatelé jsou vlastně, co se normálního života týče, handicapovaní
Magdaléna Platzová se narodila v roce 1972, vyrostla v Praze. Platzová studovala ve Spojených státech a v Anglii a získala magisterský titul z filozofie na pražské Karlově univerzitě. Působila jako herečka a překladatelka, později redaktorka a novinářka v Literárních novinách a v Respektu. V letech 2009 až 2012 žila v New Yorku, kde vyučovala kurz o Franzi Kafkovi na New York University. V současné době žije s manželem a třemi dětmi v Lyonu.
Je autorkou románů Návrat přítelkyně (2004) a Aaronův skok (2006), povídkových sbírek Sůl, ovce a kamení (2003), Recyklovaný muž (2008) a dětské knížky Toník a jeskyně snů (2010). V roce 2013 vydala knihu Anarchista (poznámky k románu).
Píše prózu, divadelní hry, knížky pro děti, věnuje se publicistice, překladu, herectví. Debutovala povídkovým souborem Sůl, ovce a kamení (2003), loni vydala v pořadí sedmou knihu Druhá strana ticha. „Je o tom, o čem se mezi manželi nemluví. O tichu mezi člověkem a bohem. O různých způsobech bezdomovectví, ať už v luxusních domech s bazénem, nebo ve výklencích domů a na lavičkách v parcích. Je o místech, kde jsme vyrůstali a která se stávají domovem až potom, co jsme je opustili. O nenápadném počátku stárnutí a vnitřní prázdnotě, která bolí…“ anotují dílo vydavatelé.
„Psaní mne baví nejvíc ze všeho, co jsem kdy zkusila. Proto se toho těžko vzdám, i když bez toho by asi byl můj život jednodušší. Psaní, jak si poslední dobou čím dál tím víc uvědomuju, je ale také velmi vyčerpávající a to platí i pro psaní článků,“ uvedla v rozhovoru pro pražský festival spisovatelů.
„Pro mne je psaní potřebou v klasickém, staromódním slova smyslu. Je to pro mne způsob přežívání. V tom, co zažívám, co vidím, o čem přemýšlím, chci neustále hledat nějaký celek, smysl a ten přenášet dál, lidem, kteří třeba nemají sami potřebu psát, ale chtějí číst, hledají vyprávění, které by jim osvětlilo jejich vlastní život a dobu, ve které žijí,“ doplnila.
Podle autorky není psaní o vydělávání peněz, zvláště pak v tak malém kulturním prostředí tuzemska. „Peníze s tím nesouvisí. Za psaní můžete dostat zaplaceno, ale spousta vynikajících spisovatelů nikdy zaplaceno pořádně nedostala. Peníze mohou v jednu chvíli přijít, ale spíš nemusí, zvláště když píšete v tak malém jazyce, jako je čeština. Píšu, protože když nepíšu, tak se mi svět rozpadá, a i když zrovna nepracuji na nějaké knize, tak mám potřebu zapisovat si, zaznamenávat. Myslím, že to není žádná výhoda, naopak, spisovatelé jsou vlastně, co se normálního života týče, handicapovaní.“
„Jsem ráda, že se mi po dvou letech podařilo dostat se na tento festival, protože jsem na něj byla strašně zvědavá,“ uvedla na začátku MAČe v roce 2010 v Brně. „Doufám, že nebudu moc koktat, protože jsem dlouho nečetla.“
„Teď se budu trochu červenat, protože následující povídka je trochu sprostá, ale napsala jsem ji, tak bych měla být schopná ji přečíst. Bude to takový malý bobřík,“ prohlásila o povídce nazvané Dobrý život.
Přednesla i povídku z divadelního prostředí inspirovanou spoluprací ze zesnulým divadelním režisérem Petrem Léblem. „Byla jsem jeho asistentkou a je to podpořeno osobní zkušeností. Nesmírně jsem ho obdivovala. Byl to génius, to bylo velké umění,“ prozradila. „Byl posedlý sám sebou a svým způsobem glorifikoval sám sebe. Myslím si, že chybí.“
