Michal Viewegh: Dneska máme inflaci příběhů
Michal Viewegh se narodil v roce 1962 v Praze. Vystudoval češtinu a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, pracoval jako učitel a nakladatelský redaktor, od roku 1995 je na volné noze. Vydal na třicet knih, které byly přeloženy do více než dvaceti jazyků: například Báječná léta pod psa (1992), Výchova dívek v Čechách (1994), Účastníci zájezdu (1996), Vybíjená (2004), Andělé všedního dne (2007), Biomanželka (2010), Mafie v Praze (2011), Biomanžel (2015), Melouch (2016) a Bůh v renaultu (2017). Některé jeho texty byly zdramatizovány, jiné zfilmovány.
V jedné vánoční anketě pětapadesátiletý mistr české literatury přiznal: „Nejhorší dárky byly úplně všechny, které jsem dostal od rodiny v roce 2012 při krátkém opušťáku z kardiologie v IKEM,“ prozradil Instinktu.
Vánoční Vlastě zase do svátečních témat přispěl odstavcem. „Ještě před pár lety jsem si nejrůznější předsevzetí skutečně dával – například: víc se věnovat ženě, dětem a přátelům, zhubnout, napsat nový román, nerozčilovat se českou politikou či zaběhnout maraton... V roce 2012 jsem téměř zemřel a následovaly tři nejhorší roky mého života. Změnil jsem se ze světáka v nervózního pacienta, z milionáře v člověka, který často nemá peníze... Manželka mne opustila. Hodlal jsem žít už navždy sám, ale potom jsem se seznámil s jednou milou ženou. Taky jsem se ale ve zlém rozešel se svým nejlepším kamarádem. Už si proto žádná předsevzetí nedávám, a naopak si stále připomínám moudré rčení, že život je to, co se děje, zatímco si děláme jiné plány...“
Michal Viewegh se prostě změnil, ale stále je to sledovaný a uznávaný písař příběhů, které Česku patří. Kláře Kubíčkové v rozhovoru pro Marianne prozradil. „Mám dlouhou čtenářskou krizi. Možná když člověk bere antidepresiva, nemůže být vášnivý čtenář, aspoň ne takový, jakým jsem býval já. Přečetl jsem letos jenom Bábovky Radky Třeštíkové, ty se mi celkem líbily, a vracel jsem se k několika málo osvědčeným knihám, takže jsem znovu přečetl třeba Portnoyův komplex od Philipa Rotha. Nové romány ale bohužel neudržím v hlavě, brzy se v ději začnu ztrácet. I se svým vlastním psaním to mám tak, že když třeba ve středu ráno začínám psát, musím si nejprve přečíst všechno, co jsem napsal v předchozích dnech. Takže klidně sedmdesát i víc stránek, protože v hlavě to prostě neudržím.“
V rozhovoru pro písecký Deník zase Viewegh probral současné představy o literatuře. „Dneska máme inflaci příběhů. V televizi jsou různé kanály, kde běží spousta příběhů v jeden den. Jak má spisovatel přijít s něčím originálním? To je už dneska nemožné. Jsou to jenom originální upgrady. Skutečná originalita už neexistuje,“ konstatoval autor.
Narazil i na klesající zájem o knižní produkci. „Ještě pořád se dokážu uživit, ale je to čím dál těžší, protože těch knih se prodává čím dál méně, a to jsem furt jeden z nejprodávanějších českých autorů. Ale ta sestupná tendence je nepopiratelná. Účastníků zájezdu jsem prodal sto tisíc za rok. Zatímco toho posledního románu se prodalo dvacet tisíc. Nemyslím si, že bych se desetkrát zhoršil, prostě se jen ty knížky desetkrát méně prodávají.“
