Enzo Cormann: Psaní vyžaduje myšlenku, která je prosta narcismu

Enzo Cormann je hudebník, spisovatel, esejista a dramatik, který napsal přes dvacet divadelních her - Berlin, ton Danseur est la mort, 1984, Toujours l'Orage, 1997 a dalších. Je autorem dvou románů (Le testament de Vénus, 2006 a Surfaces sensibles, 2007). A také brilantní textař: spoluprauje zejména se saxofonistou a předním francouzským jazzovým skladatelem Jeanem-Markem Padovanim.

Narodil se v roce 1953 v malé vísce Sos na jihozápadě Francie, žije v Lyonu, na tamější vysoké divadelní škole vede oddělení autorského psaní (écritures). Většina jeho her byla přeložena do mnoha jazyků a uváděna po celém světě, do češtiny je převedena jeho hra Berlíne, ty tančíš se smrtí (přeložili Matylda a Michal Lázňovských, Dilia, 1988).

Ve svém díle Cormann zkoumá a pitvá energii života, která člověku umožňuje překonávat překážky. „Esence divadla a umění je přítomností i budoucností lidstva,“ tvrdí autor.

"Dramatické psaní je osamělá praxe, ačkoliv je určeno pro divadelní, umělecký kolektiv. Přídavné jméno „dramatické“ zde musí být chápáno v širším smyslu: jedná se o jakýkoli typ textu určeného pro divadelní scénu," uvažuje ve svých esejích.

Podle autora mají spisovatelé a dramatici schopnost kolektivní reflexe a zkoumání. "Stejně jako u jakékoli jiné umělecké praxe, i psaní podmiňuje kritický a prozíravý pohled. Psaní vyžaduje myšlenku, která je prosta narcismu, schopna „myslet proti vám“."

"Ostatní nám pomáhají myslet proti sobě, jednoduše proto, že nejsou námi," doplňuje francouzský esejista.

Coby dramatik se Cormann inspiruje třeba polským Witkacym, svobodnou realitou divadla, která si může dovoit cokoliv. "Divadlo vidím v zásadě jako socializovaný rituál. Lidé se shromažďují, aby se zúčastnili představení o odhalené povaze člověka, zastoupeného herci z masa a kostí.
To, co z divadla nejvíce přitahovalo, byla schopnost říkat cokoli navzdory všemu, Je to kouzlo mluvení a slyšení bez zásahu médi," popisuje. 

V roce 2016 dramatik napsal kompozici dramatického souboru, skládajícího se výhradně ze třicetiminutových skladeb ve třech scénách, jen pro tři herce. "Šlo mi o zrušení jakéhokoliv systém volbou nestabilní dramaturgie, o níž tvrdím, že jde o zásah děje. Roztrhne formální logiku; náhle přepmne z jednoho příběhu do druhého; zastaví probíhající akci," přiblížil umělec.

"Je to pokus o jakousi kultivaci nejistoty: superpozice protichůdných scénářů, hry odrazů a zkreslení zrcadel, zdánlivé nesrovnalosti," naznačil dramatik.

"Nakreslete čáru, najdete nejisté řádky zpráv, váhavý svět, fantasy i objektivní realitu, vágní, pochybnou, nesoudržnou, nevyrovnanou, strašidelnou ..." zamyslel se autor.