Zośka Papużanka: Učím se skákat do vody po hlavě…
Polská spisovatelka Zośka Papużanka se narodila v roce 1978 a vystudovala divadelní vědu na Jagellonské univerzitě. Ke svým oblíbeným autorům řadí Vladimira Nabokova. V roce 2012 vydala svůj první román Szopka (Jesličky), který si získal přízeň literárních kritiků, čtenářů a autorce vynesl nominaci na cenu NIKE a Paszportu Polityki. Žije v Krakově s manželem a dvěma syny.
Prozradila o sobě, že píše perem a nevlastní ani jeden pár černých bot. Ráda jezdí po světě. Má ráda malířství, víno a lidi. Nemá ráda cirkus, kůží, čalouněný nábytek a lidi. Sbírá náušnice. Chtěla by mít dům se zahradou a hrnčířský kruh. Miluje sázení stromů a kroužení hrnků považuje za důležitější činnost, než je psaní knih...
V roce 2016 byl vydán její román On a naposledy napsala knihu nazvanou Svět, který jsem pro tebe udělala. Vypráví o tom, jak lidé potřebují jiné lidi a zároveň s nimi nemohou být.
V jednom rozhovoru dostala otázku na téma intimisty. „Není to jen o tělesnosti, ale také o emocích. Pokud budu mít s někým silné spojení, dokážu pro tuto osobu udělat naprosto všechno. Také si představuji - což ale nemusí být vždycky pravda, že mě tento postoj ve vztahu posiluje - že by se někdo choval stejně. Mám problém s tělesností…“
Rodinné štěstí si přestavuje jako ráj, kde se milovaní lidé navzájem dotýkají. „Miluji se dotýkat, být si fyzicky velmi blízko s někým, koho mám ráda a miluji. Na druhou stranu nedokážu mít kontakt s lidmi, které neznám. Velmi mi vadí, když se mě někdo náhodou dotkne tramvaje, stojí za mnou ve frontě a fouká mi na krk. Beru to jako zásah do svého světa.“
Autorka na sebe také prozradila, že se bojí vody, ale začala s tím bojovat. „Byl to největší strach, který jsem v životě měla. A podařilo se mi s ním bojovat, po pravdě to byla nutnost. Měla jsem totiž velké problémy se zády a po lékařské konzultaci jsem zjistila, že buď drogy (léky), nebo bazén. Udělala jsem to, co jsem myslela, že bych měla. Dnes už plavu dobře, učím se skákat do vody po hlavě a je to pro mě legrace.“
Mezi jednáním literárních postav a životem hledá jistou paralelu. „Učíme se popisovat to, co je v literatuře skryté. Ve škole tedy interpretujeme knihy, zajímá nás, co jejich hrdina chtěl a proč nějak jednal. A právě jednání postav si vysvětlujeme prostřednictvím emocí. Ale v životě je pro nás lepší, když to všechno jednoduše pojmenujeme, přímo a obyčejně.“
