Vlado Žabot: Bohové jsou v podstatě poetickým vynálezem lidí
Redaktor, novinář a hlavně spisovatel Vlado Žabot se narodil v roce 1958 v Šafarsku. Vystudoval srovnávací literaturu na univerzitě v Lublani. Pracoval jako nakladatelský a časopisecký redaktor, později odešel na volnou nohu. Vydal řadu prozaických knih. Nejvíc ceněné jsou jeho romány Pastorála (1994; cena Prešerenovy nadace) a Vlčí noci (1997; cena Kresnik za nejlepší slovinský román roku). Píše i pro děti a mládež.
Jeho příběhy se často odehrávají v prázdném venkovském prostoru, v tajemných lesích nebo v močálech, kde lze jen stěží potkat člověka a kde je ideální místo „pro zbytky nevědomí“. Paralelou této krajiny je potom hrdina, stav jeho myšlenek, jeho existenciální odhodlání a jeho téměř neuvěřitelná dobrodružství, uvažují o jeho tvorbě literární znalci.
Vedle literatury Žabot věnuje hodně času různým kulturním aktivitám. „Být spisovatelem, to jsem si vždycky tajně přál. Jenže svou profesní dráhu jsem začal tím, že jsme několikrát kývl na nabídky trvalého zaměstnání. Pro tvůrčí autonomii a svobodu jsem se ovšem nakonec rozhodl správně,“ přiznal v jednom rozhovoru.
Podle Žabuta se musí někteří autoři ke psaní dokopávat, aby mohli najít sílu i bídu obrazů skrytých duchovních světů. „Současně je to o zvládání všeho, co by Freud popsal jako staré špinavé bohy. Je to těžká práce od začátku až do konce. To nejtěžší přitom není ono psaní, ale ten jízlivý a potutelný vetřelec v těle spisovatele, který vytrvale zpochybňuje a pohrdá jeho dílem. Je těžké sedět před počítačem nebo nad prázdným papírem, odrážet jeho útoky a čekat, že něco přijde. Nemůžete na to prostě myslet.“
Jednou ze Žabutových specialit je hledat jména pro své hrdiny. „Podnikám speciální rituály, když hledám jména svých postav. Jednou jsem prohledával i telefonní seznam. Literární postava musí v mých představách ožít jako pravá duchovní bytost, ale samozřejmě to vyžaduje silný charakter, ale i jakousi intimní metafyziku. Důležitý je i její vzhled a pak to jméno musí mít i určitou náladu, aby mí hrdinové mohli mít své touhy, úmysly a role…“
„Literární hrdinové jsou duchovní stvoření jistého kolektivního vědomí, někteří z nich se skrývají - částečně nebo zcela skrytě - za projevy mnoha jednotlivců. Setkávám se s nimi každý den,“ poznamenal.
Své texty autor nikomu neadresuje. „Ve skutečnosti nepíšu knihy pro nikoho. Řeším v nich témata reálná i metafyzická. Proto je pro mě každá kniha zvláštní výzvou, speciální zkouškou. Při psaní románu Svatý boj jsem si uvědomil, že všichni bohové jsou v podstatě poetickým vynálezem lidí. Jejich institucionalizace z nich učinila prostředky ustavení moci.“
