Petr Borkovec: Osobitý styl, to je básnická cesta do pekla

Petr Borkovec na Měsíci autorského čtení 2019 v Ostravě přečetl nejen své básně, ale také sloupky. Narodil se v roce 1970 v Louňovicích pod Blaníkem. Studia českého jazyka a literatury na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy nedokončil. Píše poezii, drobnou prózu, texty pro děti; věnuje se překladu, redakční práci, publicistice. Je dramaturg pražské literární kavárny Fra.

Debutoval sbírkou Prostírání do tichého (1990). Za titul Ochoz (1994) získal Cenu Jiřího Ortena (1995). Naposledy vydal: Herbář k čemusi horšímu (2018), Věci našeho života (2017), Lido di Dante (2017), O čem sní (2016), Rozvláčná vyjádření radosti (2016), Wernisch (2015), Zlodějíček (2014) a Všechno je to na zahradě (2013). 

"Ráno jsem dočetla knihu a přemýšlela jsem, co budu říkat večer," spustila moderátorka na MAČ 2019 v Ostravě. "Je to divné psát nebo mluvit o napsaném," dodala dále. "Ale sdílení zážitků z četby to je o něčem jiném. Má četba Petrových knih, básní, sloupků, to bylo vždycky krásné setkání. Jeho tvorba je velká a dobrá." 

Dramaturgie večera se změnila a debata se rozhořela v Ostravě uprostřed čtení. První téma se točilo kolem bajek. "Já jsem třeba bajky četl tak, že jsem některé z postav věřil, fandil ji a pak to poučení bylo ale o někom úplně jiném, nebo vyznělo přesně opačně," naznačil Borkovec.

"Věnoval jsem se etnomologii a našel jsme například nádherného střevlíka. V knize jsou však básně, kde nejsou věci, které se mi přímo staly, ale které se mě nějak dotýkají. Jsou tam věci, které jsem dopisoval, dovymýšlel a podobně."

"Základní klukovská strategie hledání brouků je, že chodíte a obracíte kameny. Nekladete pasti. A já jsem dělal to, že jsme měl kámen, ke kterému sem chodil každý den a zapisoval si, co tam pod ním je, nebo jsme se jen tak díval a představoval si, co by tam mohlo být. Ta sbírka je založená na propojování lidského světa, jazyka a nějakých přírodních věcí," vysvětlil ostravskému publiku.

"Je dobré nikdy nekončit den s hotovým překladem básně," popsal svůj překladatelský klíč. "Vždycky jsem ještě něco rozdělal, abych nikdy nezačínal den s novou básní. Zabývám s evždycky jedním autorem a pak třeba ůpíšu i své vlastní texty, ale nerozptyluji se ničím jiným."

"Nepěstuji si svůj osobitý styl, nebo svůj vlastní styl. Tak nepřemýšlím. Já si myslím, že když básník cítí, že má svůj styl, tak to má nějkak v hlavně a je to cesta do pekla," poznamenal v diskusi. "Třeba u Wernishce, nebo Nabokova to někdy vůbec nepoznám, tedy že jsou to oni, že je to ten jejich styl."

"Před čtyřim lety jsme navíc přestal překladat z nedostatku času, možná s ek tomu zase někdy vrátím. Mám pár autorů, ke kterým bych se chtěl vrátit. Třeba Arsenije Tarkovského, otce Andrehe Tarkovského," prozradil.