Viola Fischerová: Občas říkám já su…

Hudební znělku MAČe v roce 2007 Viola Fischerová mile okomentovala – snad jako jediná za éru jejího vysílání. „Fanfáry mi ještě nikdo nehrál, ale bylo to hezký,“ poznamenala a přidala pár slov o smrti a příbězích, které v souvislosti s ní zapsala.

Otevřela sbírku básní s názvem Předkonec, verše o stáří a blížící se smrti, která doléhala na osoby z autorčina blízkého okolí. Barva jejího hlasu zněla přívětivě a velmi klidně. Ale diváka až zamrazí, když si spočítá, jak krátký čas zbýval do roku 2010, kdy Viola Fischerová zesnula.

Zmínila účinkování v cyklu ČT Česko jedna báseň a své vzpomínky na Řečkovice. Při vyprávění pookřála, tetelila se pobaveným smíchem. „Občas říkám já su… Jsou místa, který dneska už neexistují, všechno je tam už jiný, ale srdce mi tam úplně zůstalo,“ zavzpomínala také na Třeboň, nejšťastnější místo v jejím životě, město dětství a pohádek. 

Přiblížila i svou tvorbu: sbírku s názvem Písečné dítě označila za ostrůvek štěstí – je věnovaná její vzácné blízké přítelkyni. Další sbírku plánovala pojmenovat Cesta středního hříchu, tematicky navazuje na verše z knihy Předkonec, ale blízkost konce zasahuje i samotnou autorku: vyšla pod názvem Domek na vinici a získala cenu Magnesia Litera v roce 2009.

„Znát přítomnost / to se člověku teprve zatočí hlava / nad minulými propastmi / je i budoucnost dávná // Holé teď // bez lávky / bez anděla // od rána do večera,“ veršuje například Fischerová, která přiznala, že ve 24 letech se rozhodla přestat psát básně, protože měla pocit, že neobstojí.

Vrátila se nakonec k poezii až po rovných třiceti letech. „Halas koukal na starý ženy z pohledu mužskýho, což je jabko. A já z pohledu ženskýho, což je hruška. A to je neporovnatelný,“ zodpověděla dotaz publika ohledně ženského stáří, které zachytila ve sbírce Babí hodina a promluvila o podobnosti se Starými ženami Františka Halase.