Paweł Smoleński: Jednoduše žádná strana nemá stoprocentní pravdu
Paweł Piotr Smoleński je polský novinář, spisovatel, cestovatel a narodil se v roce 1959 ve Varšavě. Od roku 1989 pracuje jako reportér v deníku Gazeta Wyborcza. Vydal knížky Arab strzela, Żyd się cieszy (2012), Bałagan. Alfabet Izraelski (2012) a Oczy zasypane piaskiem (2014). V češtině vyšel jeho soubor reportáží Izrael už se nevznáší (2013).
Marek Moťka jeho izraelské reportáži mimo jiné napsal: „Kniha polského spisovatele a reportéra Pawła Smoleńského je další v řadě výjimečných děl pokračujících v tradici velmi uznávané ,polské školy reportáže‘, která kombinuje reportáž s prvky eseje.“
Začínal publikovat ještě v samizdatu,v exilovém časopise Kultura v Paříži. Od roku 1993 píše pro Gazetu Wyborczu. Vysloužil si přídomek znalce problematiky Blízkého východu, jemuž věnuje své specifické reportáže – první kniha na toto téma vyšla v roce 2004 pod názvem Irak, piekło w raju (Wydawnictwo Czarne).
Stal se představitelem „polské reportážní školy“, jejíž objektivita není ke sledovaným tématům popisně neutrální. Její autoři nenechávají čtenáře na pochybách, na které straně pisatelé stojí, byť mluví se zástupci všech názorových skupin. Smoleński navíc neskrývá, že má rád poctavé a ušlechtilé lidi a je u jedno, na jaké straně konfliktu stojí.
„Ve svých reportážích se nevyhýbá nepříjemným tématům. Prezentuje názory lidí z rozdělených společenství a národů, nezapomíná na druhou stranu konfliktu. Nesnaží se zobecňovat, nevyjadřuje se obvyklým reportérským jazykem, neposkytuje odpovědi na některé otázky, ale vybízí čtenáře k vlastnímu porozumění problému,“ popisuje jeho knihy kritika. V roce 2017 publikoval knihu Krzyżyk niespodziany. Czas Goralenvolk, kterou napsal spolu s Bartłomiejem Kurasiem.
„Jedny jsem si oblíbil, další ne, byť jsem se v knize snažil psát o těch, kterých si vážím a dokonce obdivuji. Jakmile do nějaké země cestujete několikrát do roka, určitě si najdete nějaké spřízněné lidí,“ přiznal v jednom rozhovoru o Palestině a Izraeli. „Většina lidí na obou stranách si přeje mír, i když nevěří, že je možný. Je to předchozích desítek let. Válku si přeje menšina, která je však velmi radikální, hlasitá a také aktivní. A to na obou stranách.“
„Také je třeba pamatovat na to, že obě strany jsou poznamenány vzájemným strachem, který je někdy opodstatněný, ale často iracionální. Tehdy zdravé emoce mizí. A dobře víte, že se strachem se snadno manipuluje. Doplňme k tomu historickou přítěž Židů. V Izraeli není rodiny, která by neměla nějakou zkušenost s represí nebo křivdou. Palestinci se dnes cítí podobně,“ popsal konflikt dále.
Ke střihu svých reportáží poznamenal: „Je to docela jednoduché, naučili mě to lidé na obou stranách barikády. Jednoduše žádná strana nemá stoprocentní pravdu. To říkají ti slušní a moudří Palestinci i Izraelci. Jedni i druzí jsou si vědomi toho, že kdyby mohli vyhrát, už dávno by vyhráli. Ale nemohou. Kompromis je zbraní slabých. Pokud se někoho zastávám, není to Izrael ani Palestinci, ale odvážní, slušní a poctiví lidé. Takoví jsou na obou stranách.“
Popsal i novinový pád a knižní vzestup reportáže. „Přestože jde o jednu z nákladnějších novinářských forem, tak se jí v dnešních časech až tak dobře nedaří. Jsem si však jist, že čtenáři na celém světě se chtějí dozvídat o událostech, které lze přiblížit jedině reportáží. Určitě upřednostní dobrý text před špatným. Myslím, že dobří reportéři tu budou vždy. Chybí spíše šéfredaktoři a mediální manažeři s dostatečnou představivostí. Tací, kteří vědí, že na reportážích se dá vydělat, pokud se do nich rozumně investuje.“
