Justyna Bargielska: Když se nesmíříme s tím, že lze něco ztratit, nemůžeme milovat
Literátka Justyna Bargielska se narodila v roce 1977 ve Varšavě. Píše poezii (Bach for my baby, 2012; Szybko przez wszystko, 2013; Nudelman, 2014) a prózu (Małe lisy, 2013), ale věnuje se i publicistice. V češtině vyšel výbor z jejího díla pod názvem Píšeš báseň? v roce 2013. Je laureátkou jednoho z nejprestižnějších polských ocenění - Literární ceny Gdynia (2010).
„Charakteristické je pro ni splývání každodennosti a tvorby, snaha zbavit onu inspiraci jejího vznešeného, odosobněného rozměru a běžný život zase puncu obyčejnosti, zdánlivé nezajímavosti,“ napsala její překladatelka Lucie Zakopalová.
Překladatelka vyzpovídala autorku na stránkách Souvislosti 1/2012. „Básně opravdu přicházejí samy od sebe... Rozhodla jsem se totiž, že mi chybí ještě tři básně, abych dokončila svou poslední sbírku, protože jsem chtěla, aby obsahovala čtyřiatřicet básní, přesně tolik, kolik je mi let. Měla jsem zrovna volný večer a řekla jsem si: otevřu si láhev vína a zbývající básně napíšu. V hlavě se mi honily nějaké nápady, dala jsem dohromady různé poznámky, protože když mě něco zaujme, třeba na ulici, hned si to zapisuji. Ale samozřejmě se to nemohlo povést. Vypila jsem víno a šla si lehnout,“ prozradila, jak ošemetné může psaní básní být.
Poetku inspirují věty a slovní spojení, které zaslechne třeba na ulici, včetně nečekaných živých projevů malých dětí. „Nějakou dobu jsem neměla na výběr, s dětským jazykem jsem se zkrátka setkávala nejčastěji. Byl to jazyk mé každodennosti, slyšela jsem ho doma, na pískovišti, od jiných dětí. Navíc dětská řeč je neuvěřitelně vděčná, děti říkají věci, které bychom nikdy nevymysleli, i kdybychom se snažili sebevíc. Přistupují k jazyku s mnohem větší hravostí, ale i vážností. Mluví jednoduše, bezprostředně. Diví se. Udivenou a bezelstnou otázku "Co to je?" už dospělý nepoloží. Dětská řeč je naivní a - krásná.“
Jedním z témat jejich básní je smrt jako součást života, smrt spojená s láskou. „Můj debut, Dating sessions, to byla čistá milostná poezie... Poslední (sbírka) jsou Dva fiaty, v nichž jsem se více vyrovnávala se smrtí, předtím se objevovala jen v náznacích. Zjistila jsem, že spojení smrti a lásky je velmi silné. Moje předchozí chápání a vnímání bylo neúplné. Pokud se nesmíříme s tím, že něco lze ztratit, nemůžeme milovat.“
Spisovatelčiným dílem se poezie a próza prolínají a ovlivňují navzájem. „Pragmaticky řečeno, próza má mnohem širší okruh čtenářů, její psaní mě trochu jinak motivuje, je v jistém slova smyslu prestižní. Ale jsou to dva zcela odlišné přístupy k tvorbě. Poezie je na mně nezávislá, musím čekat, naslouchat, věnovat pozornost jednotlivým slovům, být trpělivá. Vyhlížím každý verš. V próze jsem paradoxně svobodnější, protože není tak zahuštěná, kondenzovaná, v poezii nese každé slovo důležitý význam, v próze to tak většinou není,“ říká autorka.
A řeč přišla i na formát románu. „Román je pro mě prestižní záležitost. Pustila jsem do něj trochu i z touhy dokázat, že si dokážu poradit s rozsáhlejší formou. Dlouho jsem psala, ale pořád jsem měla pocit, že to není to pravé. A nakonec jsem pro sebe znovuobjevila formu mise en abyme, v níž se do sebe skládají různé příběhy, jako například v Rukopise nalezeném v Zaragoze. Na začátku jsem se román pokoušela psát stejným jazykem jako poezii, bylo tam spousta hříček, nápadů, ale najednou jsem si uvědomila, že nemůžu používat jenom svůj hlas. Teprve když jsem začala promlouvat různými hlasy postav, začal příběh fungovat. Přepsala jsem všechno, od začátku do konce,“ vylíčila.
