Lidé nechtějí být nezávislými občany, ale chtějí zůstat vazaly, o jejichž blahobyt se stará "vedoucí činitel"

Viktor Horváth je maďarský spisovatel a překladatel z angličtiny, němčiny a ze španělštiny. Narodil se v roce 1962 v Pětikostelí, na tamní univerzitě vyučuje teorii historického vývoje a formy verše středověké a pozdně středověké literatury.

Vedle řady básní, povídek a esejů napsal několik románů – Át (Hotovo, 2004), Török tükör (Turecké zrcadlo, 2009) a je editorem dvou básnických antologií: A tavaszidő édesssége (Sladkost jara — překlady středověké milostné poezie, 2004) a Udvariatlan szerelem (Nezdvořilá krása — překlady středověké obscénní poezie, 2006).

„Coby spisovatel vybočuje z normálu a ubírá se nestandardními cestami. Coby historik k sobě nechává promlouvat předměty. Nejen starožitnosti a mechem porostlé kameny, ale i předměty moderní, vyrobené například z kaučuku. Východiska má rozmanitá; jejich kombinace přinášejí pozoruhodné výsledky,“ uvedl překladatel Jiří Zeman.

Větrné mlýny nyní vydávají jeho prózu Můj tank. „Píše se rok 1968 a Forrest Gump východního bloku je u toho. Politicky uvědomělý prosťáček s hodností nadporučíka Maďarské lidové armády překvapivě asistuje u všech důležitých momentů, ve kterých se rodil plán invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa,“ uvedli nakladatelé.

V rozhovoru pro Literární noviny Horváth popisuje, jak se dostal k tématu Československého jara 1968. „Před dvěma roky jsem byl požádán, abych napsal novelu do sborníku, který se věnoval maďarské revoluci 1956. K tomuto textu jsem prostudoval hodně materiálu a jak vidno, nevypsal jsem ze sebe všechno anebo ve mně toto téma něco rozvířilo. Nakonec se z toho stal právě rok šedesátý osmý, protože tehdy jsem už byl na světě, pamatuju si, když mi táta říkal, že se invaze zúčastnila i maďarská armáda. Byl to velký rok – ve světě i v mém životě. V tomto roce jsem začal chodit do školy a tehdy jsem od rodiny i od školního systému dostal onu výbavu, kterou, podobně jako většina mých vrstevníků, s sebou nosím dodnes a která dodnes pustoší Maďarsko a celý region.“

„Ano, když se podíváme na osmašedesátý tváří v tvář, díváme se tváří v tvář i naší přítomnosti. Proto je současné Maďarsko takové, jaké je, protože je formují ti, kteří vyrůstali ve společnosti zvané socialistická. A ta byla taková proto, jelikož tehdejší vedoucí činitelé vyrůstali za horthyovského režimu – a tak bychom mohli pokračovat. V tomto regionu udává směr středověké schéma: obyvatelé nechtějí být nezávislými občany, ale místo toho chtějí zůstat vazaly, o jejichž blahobyt a ochranu se bude starat otcovský vedoucí činitel,“ uvedl autor dále.

V rozhovoru popsal i své setkání s moravskými vydavateli. „Před rokem a půl byli u mě na návštěvě redaktoři z nakladatelství Větrné mlýny a tehdy si vyfotili mé vojáčky. S těmito jsem si hrál celé dětství a potom jsem to celé znovu hrál se svými dětmi. Vyvinuli jsme zdokonalený řád pravidel a jedna bitva mohla trvat i několik dní – byla to syntéza strategie a šikovnosti; byla to hra, ve které jsou zároveň přítomny šachy i střelba na cíl a která zahrnuje i společenské vztahy.“

„Při psaní hrálo roli jen moje dětství: válečné seriály 60. let (Čtyři v tanku a pes, S nasazením života), západoněmecké sci-fi o vesmírné lodi Orion, hra na indiány v lesíku u sídliště, s rodiči strávené prázdniny a vojáčci. Na povrchu to bylo dost veselé – žil jsem pod skleněným poklopem,“ popsal dále.