Alhierd Bacharewicz: Jsem spisovatel. Píšu knihy pro lidi jako jsem já...

Alhierd Bacharewicz se narodil v roce 1975 v Minsku a je to spisovatel, překladatel, novinář, pracoval však také jako učitel. Jako člen rockové kapely a avantgardní poetické skupiny Bum-Bam-Lit proslul poetickou provokací. Od poezie zběhl k próze, ale zachoval v ní sarkasmus a skepticismus. Je čtyřnásobný vítěz Literární ceny Jerzy Giedroyc (2012, 2013, 2015, 2016). Žije v Hamburku, pracuje v Praze, navštěvuje Minsk.

Účastní se řady literárních festivalů po Evropě a vede čilý literární i hudební život. Byl jmenován nejlepším běloruským spisovatelem roku 2006. „Miluju, když vyjde moje kniha. Miluju knihy. Miluji svobodu. Miluji slova. Nemám rád pop music a blázny,“ napsal spisovatel a překladatel na sociální síti při příležitosti vydání titulu Straka na šibenici.  

„Z Běloruska jsem emigroval z hygienických důvodů. Vadil mi tam panující smrádek nesvobody a totalitarismu. Pro spisovatele nemůže být nic horšího,“ řekl Alherd Bacharevič v rozhovoru, který s ním vedl Alexej Sevruk.

Podle Bachareviče to nemají svobodní umělci, zvláště literáti v Bělorusku jednoduché. „Každý normální stát se snaží podporovat svou kulturu: podporuje chuť cizinců učit se jazyk, vypisuje granty pro překladatele do cizích jazyků, otevírá síť kulturních center v zahraničí. Tohle ale bohužel není případ Běloruska,“ tvrdí.

„Jsou spisovatelé a znám lidi, kteří nečtou práce svých kolegů. Jsou to většinou mladí, kteří žijí lákou k vlastní tvořivosti a jsou přesvědčeni o svém talentu," všiml si autor. "Na jedné straně stojí za to číst další autory – je to užitečné a nezbytné, a na druhé straně – jestliže je nečtete – neovlivňují vaši kreativitu, můžete se rozvíjet nezávisle a dovolit si pouze ten vliv, který chcete.“

Sebe přitom opsal jako svojského umělce: „Jsem citlivý, nemožný, zlostný, nechutně sentimentální introvert, co miluje svou ženu, hodně čtu, kouřím, trochu moc piju, koušu si nehty, jedním slovem - Jsem spisovatel. Píšu knihy pro lidi jako jsem já... Moje díla neposkytují odpovědi, kladou jen otázky a prakticky jsou určeny těm, kteří hledají ozvěnu, nikoliv její původ….“ 

Osobitě přitom přistupuje i k tvorbě. „Prozaický text je pro mě pouze literatura, je-li založena na myšlence a fantazii autora. Všechno ostatní je jen řemeslo, prachobyčejná žurnalistika. Samozřejmě, každý v ní nese svůj těžký batoh se životními zkušenostmi, úspěchu a zklamání, nadějí, dokonce i epizod, postřehů a chyb, batoh plný jmen, tváří, gest a pachů... Není důležité, co autor skutečně zažil, ale spíše to, jak se mu daří budovat jeho postavy. Dobrá literatura je především hra a velký klam,“