Fenomén zahrady, samoty, ticha a hudby Etely Farkašové
V Městském divadle Pavla Országha Hviezdoslava v Bratislavě se odehrálo udělení prestižní slovenské literární ceny Anasoft litera. V pořadí třináctou laureátkou se stala spisovatelka a filozofka Etela Farkašová a její próza Scenár. Ta oslovila porotce tématem stáří a života manželů, které opustí děti a nechají rodiče v jejich šabloně všedního dění.
„Nejprestižnější slovenské literární ocenění Anasoft Litera právě získala za knihu Scenár Etela Farkašová. Gratulujeme. A připojujeme záznam z letošního čtení,“ uvítal ocenění pro autorku letošního Měsíce autorského čtení Petr Minařík.
Etela Farkašová se narodila se v roce 1943 v Levoči. Vystudovala matematiku a fyziku na Trnavské univerzitě a filozofii a sociologii na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Po studiích vyučovala na střední, později na vysoké škole. V letech 1998–2010 vedla na Filozofické fakultě Univerzity Komenského katedru filozofie a dějin filozofie.
Píše poezii, prózu, esejistiku, hry pro rozhlas, věnuje se publicistice, literatuře faktu, ediční práci, literární historii a literární vědě. Je autorkou více než třiceti knih: Scenár (2017), Cesty (2015), Na rube plátna (2013), Teória poznania (1980) a Reprodukcia času (1978).
Patří k linii slovenské "autobiografické" prózy. „Polohu autobiografického písania tvoria analytické prieskumy vlastného ja, pričom sa osvojuje predpoklad postštrukturalistického pôvodu, že písanie o sebe je vždy „sebafikciou" utváranou procesom písania. Patria sem Alta Vášová, Etela Farkašová, Veronika Šikulova, či Mila Haugová,“ píše slovenská kritika.
„Etela Farkašová – a haiku? To mě překvapilo, protože v její poezii dosud nic nenasvědčovalo tomu, že by autorka inklinovala k jakékoli závazné básnické formě,“ podivuje se zase jedna recenzentka.
„Čteme-li verše pozorně a ve vývojovém sledu, nenajdeme ani náznak módní „laicizace“. Básně mají logický vnitřní řád, metafory jsou překvapivé, a přitom sdílné. Protože už nejsme v pravidelném přímém kontaktu se slovenskou literaturou, dodávám, že podobně pracuje s ozvláštněním jazyka například brněnská básnířka Zdena Zábranská. Volný verš obou autorek si zachovává osobitý rytmus, aniž by šel proti přirozené kadenci jazyka, a zároveň je plný nevšedních představ a významových spojení,“ pokračuje.
„Základní půdorys poezie Etely Farkašové je jasně rozvržen. Je to zahrada, samota, ticho a hudba. Tímto pomyslným čtvercem, vyjadřujícím svět hmatatelný, ale zároveň nesnadno postižitelný, je vysloveno všechno podstatné.“
Etela Farkašová: Na rubu plátna (ukázka)
Dodnes si pamatuje, jak prsty přejížděla po drobných vypouklinkách a kopečkách, jak ohmatávala uzlíky a bouličky, jemnější a hrubší, a opakovala otázku, proč nemůže být ubrus stejně pěkný z obou stran, proč se ty nádherné vzory na druhé straně přeměnily na uzly, a místo květů tam jsou vidět jen jakési propletené čáry a chomáčky, babička jí tehdy odpověděla, že krása, kterou obdivujeme na ubruse, by nevznikla bez těch chomáčků a uzlíků na opačné straně, všechno má líc a rub, i ty a já, zeptala se, a babička ji pohladila po vlasech, ty jsi ale chytré děvče, naše mudrlantka, víš, u člověka je to trochu jiné, odpověděla, ale vlastně ano, i člověk má dvě strany, dvě tváře, jednu ukazuje navenek, tu každý vidí, a tu druhou má obrácenou dovnitř, tu vidí jen on sám, a někdy ani on ne, ty jsi opravdu chytré děvče.
