Mikołaj Łoziński: Mohu mluvit pouze za sebe, což je samo o sobě často velmi složité

Spisovatel a fotograf Mikołaj Łoziński se narodil v roce 1980. Vystudoval sociologii v Paříži, působil ve Francii jako tlumočník, malíř pokojů či asistent nevidomé psychoterapeutky. Jeho román Reisefieber (2006, do češtiny přeložila Barbora Gregorová, 2008) získal v Polsku několik ocenění, třeba prestižní Cenu Kościelských. Následovala knížka pohádek Bajki dla Idy (Pohádky pro Idu, 2008). Vydání románu Kniha (Książka, 2011; česky v roce 2015 v překladu Lenky Kuhar Daňhelové) vyvolalo podobnou pozornost jako jeho prvotina.

Łozińského debut je hodnocen jako nejzajímavější literární prvotina posledních let. „Trauma je námětem vynikající knihy Reisefieber Mikołaje Łozińského, který píše strašně pomalu, a přitom to, co píše, je úžasné,“ uvedla Helena Stachová.

Mikołaj Łoziński pochází ze židovské rodiny a společenské stigma, které jeho původ znamenalo, tvoří jednu z linek jeho tvorby. Jeho otcem je jeden z nejvýraznějších a nejuznávanějších polských filmových dokumentaristů, Marcel Łoziński. Bratr Paweł Łoziński je scénárista a režisér dokumentárních a hraných filmů.

„Po maturitě ve Varšavě jsem odjel za svou snoubenkou do Paříže. Poprvé jsme bydleli spolu. Najít byt tam není vůbec lehké, jsou drahé, člověk musí platit kauci, atd. My jsme však měli štěstí, narazili jsme na zajímavou majitelku, Švédku, která žila ve Francii už hodně let. Nejvíc jí záleželo na tom, abychom nezapomněli zalévat květiny. Bylo mi devatenáct a byl jsem tak trochu ztracený – nový jazyk, neznámé prostředí…“ popsal v rozhovoru na literatuře.cz.

„Reisefieber jsem psal tři roky, velmi pomalu, větu po větě a konec slovo od slova. Myslel jsem si, že text by mohl zaujmout mé přátele. Nenapadlo mě, že z toho bude kniha, kterou někdo vydá,“ popsal začátky vzniku své prvotiny.

„Děti si přece jen těžko představují sexuální život svých rodičů, přestože jsou jeho nejviditelnějším důkazem. Ale já osobně s tím mám taky problém,“ okomentoval jeden motiv z knihy.

Za studií ve Francii měl štěstí pracovat u žákyně proslulého Jacquesa Lacana. „Přes inzerát jsem si našel místo asistenta u nevidomé ženy. Nejdřív jsem měl pocit, že to je celé nesmysl: přijde k ní vysoký kluk s polským akcentem, kterého se akorát zalekne. Potřeboval jsem však tehdy peníze, tak jsem se k ní vydal. Byl jsem jako její oči, psal jsem za ni dopisy, četl jí nahlas knihy a noviny, hodně jsme si povídali. Je to asi nejmoudřejší osoba, kterou jsem za celý svůj život potkal,“ vylíčil svůj příběh.

„Největší přání spojené s knihou, pokud tedy vyjde ve francouzštině, je to, abych sedl do letadla a letěl za ní. Opět si, jako tehdy, sedáme na červený gauč a já jí předčítám Reisefieber. Ona zatím netuší, že v knize je postava, která má mnoho společného s její osobou. Styděl jsem se jí to říci,“ prozradil.

Autor, přestože zanechal na polské literární scéně výraznou stopu, se zdráhá být součástí své generace. Na otázku, zda se jí straní, odpověděl. „Ne, ale chci být zkrátka sám sebou. Mohu mluvit pouze za sebe, což je samo o sobě často velmi složité.“