doporučujeme
Polsko od moře k moři 6 –
08. 01. 18

Pro poezii není třeba nic dělat, zatím si vždycky pomohla sama...

Julia Fiedorczuk má na wikicitátech toto: „Kdyby se dalo hovořit za pomoci tance, raději bych tančila, než psala...“ Básnířka, překladatelka a prozaička. Narozena v roce 1975, působí na Varšavské univerzitě. Autorka knih poezie a prózy.

V rozhovoru s polským básníkem Romanem Honetem řekla o literatuře: „To není žádný eskapismus – právě naopak, je to konfrontace s tím nejobtížnějším. S nicotou. S touhou. Tak chápu etický rozměr literatury… Ano, věřím, že literatura je, může být skokem do víru života.“

Vydala básnické sbírky:
Listopad u Narvy (2004), Planeta ztracených věcí (2006), Kyslík (2009) a už-už (2012), povídkový soubor Mariino ráno a jiné povídky (2010) a román Bílá Ofélie (2011).  

Získala Cenu polských vydavatelů za nejlepší debut a rakouské ocenění Huberta Burdy. Překládala poezii Johna Ashberyho, neoavantgardního patrona lingvistické poezie, věnovala se také tvorbě Ezry Pounda. Literární kritici ji řadí k proudu polské lingvistické poezie, jejímž hlavním představitelem je Andrzej Sosnowski.

Neatraktivnost poezie

„I přes svou jakousi neatraktivnost poezie – na literárních festivalech vidím mladé lidi. Pochopit poezii je složité, to je její povaha. Je třeba naučit se postupně přicházet jí na chuť,“ uvedla v rozhovoru pro Topzine.

„Nejsem si jistá, zdali je třeba něco dělat pro poezii, protože poezie si zatím poradila sama.“ 

„Její povídky spojují postavy hrdinek, které nemají zrovna jednoduchý život, zažívají násilí, krutost a nespravedlnost. Hledají místo ve společnosti,“ představila její tvorbu stanice Vltava.