doporučujeme
Cestování 3 –
05. 10. 18

„Flákám se už od mládí, vybírám si džoby, které mi dovolují práce nechat a psát“

Iva Pekárková je spisovatelka, tlumočnice, ale i barmanka a taxikářka, nebo zanícená sociální pracovnice. Narodila se v roce 1963 v Praze. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy studovala mikrobiologii a virologii, ale nedostudovala, protože v roce 1985 emigrovala do Spojených států amerických.

Napsala román  Levhartice, povídky Beton nebo knihu svých blogových textů Postřehy z Londonistánu. Věnuje se i tématu přistěhovatectví, nebo cizinců, kteří v Česku najdou lásku: Pečená zebra je knihou, kterou sama autorka označuje za „román o černobílých vztazích v Česku“.

Autorka se nově stala přispěvatelkou pořadu Glosa Rádia Plus. Naposledy se tam zaobírá podzimními volbami, kampaní na severu Moravy, kde „mamina z domácnosti“ brojí na billboardu proti „jakýmsi“ migrantům. „Žádný starosta nemůže žádnému městu zaručit, že se ve městě neusadí uprchlíci nebo jiní cizinci. Na to nemá pramovoce. A mohl by se o to pokoušet jedině mafiánskými metodami,“ upozorňuje nejen Pekárková.

A pak už vytahuje jehly svých argumentů. „Nevšímejme si faktu, že zmíněné město u Ostravy vzniklo poměrně nedávno: lidé se sem přestěhovali za prací v těžkém průmyslu, mnozí z nich z ciziny. Ať už se to obyvatelům líbí, nebo ne, je to město ekonomických migrantů. Navíc na pomezí tří zemí a v místě, kde se už dlouho mísí krev nejméně pěti či šesti etnik.“

A dodává: „Vážně se tolik bojí nebezpečí ze strany jakýchsi abstraktních „migrantů“, které nikdy nikdo neviděl (i když samozřejmě každý přesně ví, jak vypadají)?“

V rozhovoru pro brněnské Kulturní noviny v rozhovoru popsala. „Já jsem ,profesionálʻ už od mládí, aspoň v tom smyslu, že se úspěšně flákám a vybírám si takové džoby, které mi dovolují kdykoli práce nechat a psát si. Takže na svůj úděl nežehrám. I po svých abrahámovinách ostatně dál tlumočím pro tři nebo čtyři agentury – je to práce nejistá, ale o to zajímavější.“

V rozhovoru pro MAČ 365.cz mimo jiné uvedla. „Když jsem psala o lidech, kterých se v ČR nevyskytuje takové množství, aby jim zajistilo anonymitu – konkrétně o Afričanech a jejich partnerkách, musela jsem dávat velký pozor, abych příliš neodhalila skutečnou identitu lidí, kteří mi poskytli inspiraci k románovým postavám. Nejde tu jen o mou bezpečnost před žijícími vzory mých románových hrdinů. Jde i o bezpečnost jejich. Obvykle uzdu své fantazii příliš nepopouštím – spíš než co jiného se pokouším vystihnout realitu. Anebo skutečnost pozměnit tak, aby jí čtenáři uvěřili. Mnohé příběhy, které se kolem mě dějí, jsou totiž naprosto neuvěřitelné,“ uvedla.